Velbloudí veletrh 1997 v Pushkaru

populace: 12000 obyvatel

umístění: Indie, Východní Rajastan

Odjíždíme spolu s Petrou a Tomášem roztřepaným nočním autobusem z Bikaneru  do městečka Pushkaru. Důvodem cesty je velbloudí trh, snad největší na světě. Autobus se neliší od předešlých, rezonujese stejnou intenzitou a tím ještě více ničí naše utrápená těla. Občas se zaradujem, že řidičem pečlivě volené hity populární indické hudby, zničí reproduktory rafinovaně upevněné nad našima hlavama. Bohužel jsou asi na to zvyklé a stále se drží, to ale neplatí o mně. Proto nečekám, až mi indická hitparáda urve uši. Za tichého souhlasu neindických cestujících vytahuji konektor prokopnutou dírou na levé straně reproduktoru, kterou tam již vytvořil jiný nespokojenec. Jelikož i zbylé tři reproduktory, spolu s vadnými ložisky autobusu, stále překračují evropskou normu hluku, vkládám do uší ucpávky, umně vytvořené ze záchodového papíru. Autobus to pálí Tharskou pouští a já pomalu usínám. Po dvou hodinách procitám a zjišťuji, že naše dvanáctihodinová cesta je u konce. Za okny je Pushkar. Vystupujeme a bereme naše bagly ze střešního zavazadlového prostoru. Autobus mizí za zatáčkou, ale hudba si dává chvíli na čas, než utichne docela. Je ráno 5,30 a na tuto ranní dobu je kolem nás nezdravě rušno. Po cestě přijíždějí skupiny jezdců na koních, s hrdým výrazem ve tvářích, povozník na káře tažené voly a tři velbloudi, svorně vedeni pravděpodobně svým majitelem. Podél cesty podřimují lidé a my procházíme hloučkem barevně oděných žen, ozdobených spoustou různých náramků, náušnic a řetízků. Pokoušíme se nalézt nějaké levné ubytování. Nakonec dochází na  upozornění rakouske cestovatelky Andrey o přehnaných cenách v době festivalu. I po dlouhém  smlouvání a simulovaných náznacích odchodu se nám nedaří cenu snížit. Pan „hoteliér", oděný do slušivé teplákové soupravy, nám pomáhá odnést naše batohy do pokoje. Zapaluje nám také vonné tyčinky, kterými vůbec nešetří. Pomalu uléháme a snažíme se usnout, ale tvrdé lóže a několik moskytů dovedou udělat z odpočinku hotové peklo. Repelent nacházím rozlity v mém batohu, asi díky bravůrním řidičským schopnostem našeho disjokeje z autobusu.  Proto po dvou hodinkách tichounce vstávám, tichounce, abych neprobudil Tomáše a Petru, mé Kanadskočeské přátele, kteří se mnou sdílejí radosti a strasti cestování po Indii a Nepálu. Pomalu procházím přelidněnými Pushkarskými uličkami kolem jezera a chrámu, který je snad jediný v Indii zasvěcen Hinduistickému bohu Brahmovi.Podle dávné pověsti jezero vzniklo na místě, kde bůh Brahma v noci Kartika Poornima (to je dnes, 13. listopadu,vždy první úplněk po svátku Diwali) porazil zlé démony květem lotosu a na místě, kde jeho listy dopadly vzniklo jezero . Nyní jezero lemuje 52 ghatu přeplněných množstvím poutníků z celé Indie, vykonávajících zde posvátnou očistnou koupel a připomínajících si slavný skutek boha Brahmy. Rozvážným krokem ke mně přichází svatý muž (sadhu), spoře oděn a po celém těle potřen posvátným prachem, v ruce držící trojzubec, symbol boha Šivy. Na nose má naražené příliš malé dětské sluneční brýle s výraznou růžovou obroučkou. Naznačuje mi, že by je rád vyměnil za ty moje celkem dospělácké s modrým rámečkem. Ani sekundu neváhám a měním s představou uložení této vzácné relikvie v mém sekretáři. Sadhu si nasazuje brýle a z dětského pošetilce se rázem stává James Bond. Ale to už zase pokračuji neoblomně za mým cílem spolu s davy lidí. Pushkar má necelých 12000 obyvatel, v době velbloudích veletrhů je tento počet několikanásobný. Město je odděleno od 11 kilometrů vzdáleného Ajmeru nádherným hadím pohořím. Přicházím na okraj města a přede mnou se vyjevuje téměř biblický pohled na písečné duny přeplněné množstvím velbloudů, ovcí a koni. Mezi nimi sedí, procházejí a diskutují majitelé zvířat, popřípadě jejich kupci. Cestu lemuje spousta stanů, nabízejících cokoliv pro chovatele zvířat. Najdete zde vše od velbloudích sedel až po veterinární léky. Po cestě využívam služeb opraváře bot. Šikovně sešívá a plátuje moje Indií poznamenané koženkové sandále, stále na nich nachází nějaké chybičky .Nakonec mi předává sandále připomínající víceméně abstraktní umění, koženka je na několika místech nahrazena velbloudí kůži posetou miliony ocelových nýtů. Po handrkováni o cenu dostává deset rupí a já odklusávám v mých skoro nových botkách do mračna velboudů. Pro výjimečné příležitosti, čímž  tyto slavnosti dozajista jsou, bývají velbloudi ozdobováni gorbandhem, což je veliký náhrdelník vykládány korály a barevnými perlami. Podobné ozdoby jsou i na nohou a ocase velblouda. Sedlo (pilan) se dosti liší od koňského. Je vyrobeno ze dřeva, ozdobeno měděnými plíšky. Na tento dřevěný rám se naskládají čtyři vrstvy vlněných pokrývek. Při jejich nesprávném uložení trpí jezdec i velbloud. Mám s tím prekérní  zkušenosti z dvoudenní projížďky po Tharské poušti. Ještě nyní si uchovávám kolébavou chůzi starého námořníka. Také srst velbloudů je ozdobena různými ornamenty, lišícími se podle toho, z jaké vesnice velbloudi pocházejí. Barevné turbany mužů dokreslují exotiku tohoto města. Dohromady s krotiteli hadů, žongléry a loutkáři tvoří neskutečný festival barev a vůní. Později se snažím zachytit svým fotoaparátem konec dne na dunách. Skláním se a podepírám foťák o zídku a úspěšně vytvářím z kamení náhradu stojanu. Po dvou, třech záběrech vidím v hledáčku temnou skvrnu. Přede mnou stojí, jak se později ukáže, Kita - člověk z malé vesničky poblíž Jaisalmeru. Kita s vážným výrazem tváře zvedá prst a ukazuje za mne na velblouda, snažícího se kousnout mě do zadku. Ve zdraví velbloudovi unikám směrem k ohni, ke kterému mě Kita zve. Ačkoli ho neznám, jeho otevřenost mě příjemně překvapuje. Lámanou angličtinou mi popisuje cestu z vesničky Jeshaki až do Pushkaru, kterou spolu se svými přáteli vykonali. Dohromady mají sedm mladých velbloudů a mnoho starostí s jejich prodejem. Kita mi vysvětluje různé taje chovu velbloudů a ochotně překládá otázky jeho přátel, které jsou velmi intimní a indiskrétní, jak je v Indii zvykem. Jsem sám na sebe hrdý, že už se nečervenám a stále se usmívám. Možná je to díky několika tahům z hliněné dýmky, kterou mi jeden z mužů nabídl. Dovídám se také o jedovatém plazu pojmenovaném Pivana. Je podobný hadu a zajímavé na něm je, že nekouše, ale údajně se vyplazí po hrudi spících mužů a vdechuje jim do nosu a úst jed. Člověk otrávený Pivantem nemá mnoho šancí na přežití. Jestli je to pravda nebo Kitův výmysl nevím, ale vzhledem k tomu, že Indové mají bujnou fantazii, nepřikládám jeho vyprávění velkou váhu. Pověrčivost lidi z pouště potvrzuje i další vyprávěni mého nového .přítele, který věří v uhranuti, proti němuž je nejlepší prevencí citron a chilli položené před dveře domu. Dobrým znamením je také opice křížící člověku cestu. I v tom je ale malý háček. Opice totiž musí přebíhat pouze z pravé strany k levé. V opačném případě to znamená hotové neštěstí. Potkat kováře také nevěstí nic dobrého. Jediný způsob, jak se v takovém případě vyhnout smůle, je udeřit se několikrát do prsou. Po dvou hodinách a ujištění, že si ponaučeni Kity vezmu k srdci, vstávám a vracím se k hotelu. Slunce už zapadlo. Od desítek ohňů ke mně doléhá lidová hudba, ale čím více se blížím k městu, přehlušuje ji indická pop music, ozývající se z ampliónů cirkusů a kolotočů. V jednom z šapitó probíhá módní přehlídka. Trošku mne zaráží, že v hledišti nevidím ani jednu ženu, ale jen spoustu mužů s vykulenýma očima. Před každým cirkusem stojí vyvolávač a něco do mikrofonu drmolí závratnou rychlosti. Marně hledám v kapsách kalhot ucpávky do uší. Blíže k městu na místním kolbišti končí poslední kolo soutěže v dojení. Toto kolbiště bylo v průběhu dne také svědkem mnoha jiných soutěží s různými honosnými názvy jako například: "Inter Panchayat Samiti Rural Sports". Trošku blíže k silnici leží provizorní stanové městečko pro turisty a účastníky festivalu. Je pozdě a musím spát, brzy ráno totiž odjíždíme do Udaipuru. Sympatický pan hoteliér mi tragicky sděluje, že mé vyprané tričko někdo ukradl a nabízí mi jako náhradu za něj podobné, které pořídil kdoví kde. Snaží se mě ještě ukonejšit ředkvičkou se solí, zabalenou v papíře. Na chodbě pročítám umravňující ceduli sdělující, že pojídání masa a používání drog je přísně zakázáno. Odcházím do pokoje, kde na mne čeká Petra s Tomášem. Probírám s nimi zážitky z uplynulého dne. Ráno nás čeká překvapení, autobus nepřijel. Odjíždíme s několikahodinovým zpožděním v přeplněném jeepu přes pohoří Nag Pahar do nedalekého města Alwaru a pak autobusem přímo do Udaipuru. pro turisty a učastníky festivalu.

Je pozdě a musím spat, brzy ráno odjíždíme do Udaipuru . S Petrou a Tomášem probíráme zážitky.  Ráno nás čeká  překvapní, autobus neprijel. Odjíždíme s několikahodinovým zpožděním v přeplneném jeepu přes hadí hory do nedalekého města Alwaru a pak autobusem přímo do Udaipuru.

Těším se na kontakt a na ohlasy s jinými postiženými posedlosti cestováním přes tento formulář

anebo mi můžete mejlnout na [email protected]

	8109045

---

moje ICQ je 8109045

Porušení autorských práv se trestá podle zákonů teroristické skupiny rudá stezka .Proto veškerá kopírování raději doporučuji prokonzultovat s majitelem