22. září 1998 |
Nějak jsem včera zapoměl napsat, že rostou bedly. Asi tak půl metru
vysoké a půl metru v průměru a půl kilogramu váhy na kus. Nesmí se
na ně do lesa, ale na pole. Ony ty bedly sice nerostou na poli, ale
po poli se jde lépe, než lesem, a obvykle i výhled na okraj lesa je
lepší. Ty potvory veliké rostou nejraději v kopřivách na okraji lesa.
Na kilometr lesního okraje tak deset patnáct kusů. Do lesa nemá
smysl chodit. Aspoň tady u nás hrozí neopatrnému návštěvníku lesa
ušlapání hordami nadšených houbařů z Ostravy, Opavy a okolí.
Zvláště tragické je to o víkendu - na každé příjezdové cestě k lesu
člověk napočítá už brzy zrána dvacet třicet aut, podle značek právě
ze zmíněných dvou okresů.
Bedly jsme měli dneska. Napraný hřibů jsem se dal do štípání dřeva.
Jójky, mě se nechtělo! Vzal jsem si na pomoc Barbuchu, bez ní bych
se udřel. Pravidelně mi odnášela kladivo, s velikou oblibou si
sedala na klín (železný klín na roztloukání špalků, ne mě na klín).
Sem tam někdo prošel, takže Barbucha měla tendence každého
kolemjdoucího prozkoumat, jestli není nebezpečný. Nejvíc ji ovšem
dráždily moje kožené rukavice. Nedala si vysvětlit, že rukavice už
jsou obsazené a že ještě někdy budu potřebovat prsty. Prostě zavazela
tak účinně, že se z původně těžké práce stala fraška. Už toho
naštěstí moc nezbývalo.
Měl jsem na rozštípání ještě asi deset menších špalků, když přijel
kámoš. Barbucha na něj pouštěla hrůzu, nutno zdůraznit, že
neúčinně, ale štěkala pěkně a už se ani tolik neschovávala za mě.
"Vy tady přikládáte dřevem? Člověče, já ti doma přikládám plynem!" Velký
frajer, ramena přes celé záda, že mi prý pomůže. Viditelně to ještě
nikdy nedělal, hned do prvního špalku natloukl všechny tři klíny,
které byly k dispozici a začala groteska s dolováním klínů ze
špalku ven. Hlasitě jsem protestoval, když prohlásil něco ve smyslu
"tak ahoj, já už jedu", Barbuchu jsem pověřil, aby ho kousla do
zadku a tvrdě jsem požadoval, když už si teda neví rady s tím
špalkem, tak ať laskavě vyndá aspoň ty klíny.
Ne, samozřejmě přeháním. Na podobné věci byl vždycky šikovnější on,
já jsem panelákové dítě. Už předposlední špalek mu šel docela od
ruky a ten poslední rozštípal přímo ukázkovým způsobem. S ohledem
na to, jak moc se mi nechtělo, to byla vítaná pomoc.
|